TITANIC

Takřka ještě předtím, "než se nad zádí Titaniku zavřely studené vody severního Atlantiku," objevilo se úsilí - nebo alespoň návrhy - jak ho zachránit. Brzy po katastrofě se vytvořilo konsorcium bohatých rodin (Guggenheimovi, Astorovi a Widenerovi), které jednalo o vyzvednutí Titaniku z moře s americkou firmou Merritt and Chapman, specializovanou na podmořské záchranné práce a vyzvedávání vraků. Ta prostudovala návrh smlouvy, ale dospěla k závěru, že nejsou natolik vybaveni potřebným zařízením, aby se mohli pokusit o vyproštění vraku z takové hloubky.

Brzy se objevily legendy o velmi cenném nákladu, diamantech a klenotech, velkém množství zlatých ingotů a doporučených poštovních zásilek nedozírné ceny a také o báječném výtisku arabské knihy básní Rubaiyat [Čtyřverší Omara Chajjáma] v kožené vazbě zdobené diamanty. Soupis věcí, které Titanic přepravoval, byl otisknutý 19. dubna 1912 v několika newyorských novinách. Jednalo se o běžný náklad, typické komerční zboží,jaké se dopravovalo v té době na většině expresních zaoceánských lodí. Nebylo tam žádné zlato a ani oficiální dokument společnosti White Star Line o uložených zásilkách ve vyhrazeném lodním prostoru pro dopravu zlata neobsahuje o něm žádnou zmínku. Až na několik případů šperků v osobním vlastnictví, nikdo ani u pojišťovacích společnosti úhradu diamantů nebo jiných klenotů nenárokoval.

Přesto v průběhu desetiletí, následujících po ztroskotání Titaniku, se jeho záchrana stala předmětem mnoha spekulací a projektů. Měl pomoci stlačený vzduch, polyuretanová pěna, elektrolýza mořské vody k oddělení vodíku a kyslíku a za jejich pomoci vyzdvižení vraku, ponorná zařízení do hlubokých vod s dálkově ovládanými "pažemi", vazelínou naplněné žoky, obalení lodi ledem za pomoci tekutého dusíku... Nedalo se však přesně určit to základní: v kterém místě se vlastně vrak nalézá!

Byla "CQD pozice" Titaniku, radiotelegraficky hlášená jako 41.46 s.š. a 50.14 z.d. - kde tyto expedice hledaly vrak lodě - správná? Nedošlo při podmořském zemětřesení v roce 1929 k pohřbení vraku? Světový tisk a vědci, kteří se záležitostmi Titaniku zabývali, začali spekulovat. Vypadalo to tak, že loď nebude nikdy nalezena.

1. července 1985 vypluli Francouzi na palubě výzkumné lodi Le Suroit do místa potopení Titaniku. Začala první fáze expedice. Vyzbrojeni potřebnými poznatky z historického výzkumu a souřadnicemi oblastí, bezúspěšně prohledávanými při třech Grimmových expedicích, soustředili svoje úsilí na prostor o rozloze 150 čtverečních mil převážně na jih a východ od pozice, uváděné v radiotelegrafickém volání o pomoc. Na místo připluli 9. července.

Francouzi využívali akustické prostředky. Vybaveni byli zcela novým sonarovým systémem, který umožňoval záběry do všech stran a velice detailní a skoro kilometr široké záběry dna oceánu. Když na místo dorazili i Američané, přispěli dvěma dálkově ovládanými kamerovými systémy ARGO a ANGUS, přičemž Argu podobný Angus byl vybavený pěti videokamerami a dvěma sonary. S jejich pomocí se měl vrak po nalezení vyfotografovat.

Sonarová aparatura, připoutaná kabelem k lodi a tažená v hloubce téměř 4 000 metrů asi 200 nad mořským dnem, předávala údaje na palubu, kde se nad stohy dat skláněli vědci. Do 7. srpna prohledali Francouzi a jejich američtí kolegové osmdesát procent vytyčeného prostoru, ale ani teď na vrak Titaniku nenarazili. Čas utíkal - a loď Le Suroit bylo zapotřebí nasadit jinde. Krátce před návratem do Francie odletěli Američané a několik Francouzů na Azory, kde nastoupili na americkou výzkumnou loď Knorr. Ta opustila přístav Ponta Delgada s 24 vědci a 25 členy posákdy na palubě.

Den za dnem, po dobu téměř dvou týdnů, ukazovaly televizní obrazovky pouze písečné dno. Mise probíhala za mimořádně pěkného počasí, moře bylo klidné jako té noci, kdy se Titanik potopil. Činnost to byla otupující: pozorovatelé seděli hodiny a hodiny před televizními obrazovkami a pozorovali, jestli nezahlédnou nějaké stopy po Titaniku. 1. září 1985 po půlnoci byl Titanic konečně objeven.

Kvalitní černobílé videozáběry, pořízené aparaturou ARGO, byly samozřejmě vynikajícím počátkem. Protože však chyběl už jenom jeden den před návratem Knorru do přístavu, bylo nezbytné udělat nějaké fotografie Titaniku zblízka. Nastal čas pro využití aparatury ANGUS. Když se ANGUS dostal do vzdálenosti asi 10 metrů od lodě, pořídil sérii ohromujících záběrů, tajuplně zabarvených do modra. Tyto fotografie brzy spatřil celý svět. Velká díra v místě, kde stával první komín. Kotevní řetězy, visící nehnutě na svém místě. Strážní koš s telefonním výklenkem, nepatřičně zavěšený nad předním nákladovým palubním jícnem. Nerozbité vinné láhve, ještě zazátkované, teď už však asi plné mořské vody. Různé sutiny, které kdysi byly součástí konstrukce lodi. Pravoboční stěna kapitánského můstku, rozdrcená zříceným předním komínem (takhle zemřel kapitán Smith?). Velký kovový plát, utržený z trupu lodi. Nákladní jeřáby, které se do sebe zaklínily při potápění lodě a po jejím dosednutí na dno.

K rozhodnutí, že je zapotřebí pokusit se jen o záběry shora, z bezpečné vzdálenosti od vraku, vedlo jednak přesvědčení o nedotknutelnosti Titaniku a zároveň Ochrana jedinečné kamerové aparatury v hodnotě mnoha milionů dolarů. Na víc nebyl čas. Transpondery naložili zpátky na loď a veškeré zařízení aparatur uskladnili. Loď se vydala na zpáteční plavbu.

Když Knorr plul na západ do svého domovského přístavu, vědci třídili získané údaje a fotografie. Záď Titaniku se jim přece jenom podařilo najít, a to asi 600 metrů za "příďovou částí", uprostřed rozsáhlého pole různých pozůstatků lodě, táhnoucího se v délce celé jedné míle.

Výsledky americko-francouzské expedice zodpověděly řadu otázek, na druhé straně však řadu nových nastolily. Kdy a proč se loď rozlomila? Na kolik částí? Jak velká byla ledovcem způsobená průrva a v kterých místech došlo k protržení? je skutečně loď v takovém stavu jako kdyby byla uchovávána v muzeu? Pohledy na Titanic z výše poskytovaly pouhé náznaky toho, co se stalo oné noci ze 14. na 15. dubna 1912. Bylo naprosto jasné, že bude zapotřebí ještě mnohé prozkoumat a poznat. A jako zvlášť naléhavá se jevila potřeba zkonstruovat ponorný člun pro lidskou posádku, která by se mohla bezpečně pohybovat kolem rozlomeného kolosu a z něhož by se dal Titanic fotografovat z dalších úhlů a pohledů.

K těmto účelům výborně posloužil ponorný člun Alvin s malým robotem JJ, který se bezproblémů dostal i do útrob lodi.

První skutečně vážný pokus o nalezení Titaniku uskutečnil texaský naftař a

multimilionář Jack Grimm. Tento boháč, který již dříve financoval několik extravagantních výprav - jako hledání údajné "díry" v severním pólu, Noemovy archy v Turecku, příšery ve skotském jezeře Loch Ness nebo sněžného muže v Tibetu - zřejmě hodlal za každou cenu vstoupit do historie. Najal speciální loď H. J. W. Fay, dva přední světové oceánografy a 14. července 1980 vyplul z Floridy k Novému Foundlandu. Záměrem expedice bylo prozkoumat oblast v blízkosti pozice udávané Titanikem při volání o pomoc a v případě neúspěchu přesunout pátrání dál na východ, neboť i Grimmovi poradci měli podezření, že obecně uznávaná pozice potopení Titaniku není správná. Grimm vezl s sebou sonarovou (hydroakustickou) aparaturu nazvanou SEA MARC, která byla v určeném prostoru spuštěna nad mořské dno a tažena lodí H. J. W. Fay na kabelu. SEA MARC vysílal do stran zvukové vlny, jež se po nárazu na překážku vracely, byly zachycovány a podávaly obraz terénu a předmětů v kruhu širokém jeden a půl až tři míle.

Jacku Grimmovi však štěstí nepřálo. Přes obrovské investice

Titanic nenalezl ani v roce 1980, ani při druhé výpravě v roce 1981, ani při třetí v roce 1983. Příčinou neúspěchu byla kombinace smůly, Grimmova amatérismu a tvrdohlavosti. Smůlu měl s počasím - v průběhu tří expedic strávil v oblasti potopení Titaniku celkem 40 dnů a z toho jen jeden den byl vítr slabší než 13 až 18 mil za hodinu. V takových podmínkách se těžko pracovalo. Kromě toho vyplul, aniž měl přesnější představu, kde vlastně bude pátrat, a při žádné ze tří výprav nebyl na moři

dostatečně dlouho na to aby, mohl oblast průzkumu dostatečně rozšířit, když Titanic nenalezl tam, kde předpokládal. Dále mu chyběl systém - namísto plynulého průzkumu se často vracel na místa kde měl dojem, že sonar "něco" objevil. A nakonec neměl patřičnou důvěru ve zkušenosti vědců, kteří jej doprovázeli, svoje nápady a domněnky prosazoval proti jejich radám.

Třináct roků se na výpravu za Titanikem připravoval vedoucí laboratoře pro hlubinné potápění Woodsholeského oceánografického institutu ve státě Massachusetts dr. Robert D. Ballard. Tento vynikající námořní geolog prostudoval všechny dosažitelné historické materiály týkající se slavné lodi, hluboké znalosti podložil vysokou vědeckou odborností a technickým zázemím jednoho z nejvýznamnějších oceánografických pracovišť na světě a krok za krokem svůj záměr uskutečňoval.

Samozřejmě klíčovým předpokladem pro úspěch zamýšlené akce bylo získání potřebného technického vybavení, což v praxi znamenalo především opatření finančních prostředků na jeho vývoj a konstrukci. Zpočátku, v polovině sedmdesátých let, byl k dispozici pouze prototyp miniponorky Alvin, která mohla s tříčlennou posádkou sestoupit do hloubky asi 2 000 metrů, a vlečné zařízení ANGUS (Acoustically Navigated Geological Underwater Survey), tvořené trubkovou konstrukcí chránící fotografické přístroje - mateřská loď táhla ponořený ANGUS na laně a jeho kamery pořizovaly snímky mořského dna. Ale Alvin ve stávající podobě nemohl proniknout do hloubky, ve které se nalézal Titanic, a ANGUS nebyl dostatečně operativní - co nafotografoval, bylo možno zjistit až po jeho vytažení a vyvolání filmů. Doktor Ballard proto navrhl vojenskému námořnictvu, aby financovalo vývoj dvou dokonalejších zařízení: ponorky bez lidské posádky pojmenované Argo a robota Jasona. Argo, podobně jako ANGUS, tvořila otevřená kovová konstrukce, ale už vybavená pěti videokamerami a dvěma sonárními systémy. Argo měla táhnout mateřská loď na kabelu a robot Jason spojený kabelem s Argem měl nastoupit v okamžiku, kdy bude zjištěno něco, co bude vyžadovat bližší prozkoumání. Měl mít vlastní pohonný systém a měl být vybaven světlem, dvěma stereokamerami a dvěma chapadly. Kombinace Arga a Jasona by umožnila výzkumníkům usazeným v kontrolní místnosti mateřské lodi pohodlně sledovat obraz mořského dna. Odpovědní činitelé vojenského námořnictva rozpoznali, jaké možnosti návrh skýtá, a požadované prostředky poskytli. V létě roku 1985 bylo Argo v laboratořích Woodsholeského institutu dokončeno (o správnosti původní koncepce robota Jasona se objevily pochybnosti, proto byla jeho stavba

pozastavena) a vojenské námořnictvo se rozhodlo financovat i jeho třítýdenní zkoušky. To byla příležitost, na kterou dr. Ballard léta čekal. Ke zkouškám vybral oblast potopení Titaniku a nalezení jeho vraku už bylo jen logickým cílem pokusu.

Ballard však měl k prozkoumání oblasti, jejíž rozlohu odhadoval na nejméně sto čtverečných mil, pouhé tři týdny. Uvědomoval si, že se může dostat do časové tísně, a proto se obrátil s nabídkou spolupráce na IFREMER (Francouzský národní oceánografický institut), se kterým úspěšně spolupracoval už v minulosti a mezi jehož čelnými pracovníky měl řadu osobních přátel. Francouzi souhlasili a byla dohodnuta operace o dvou fázích: v první jejich výzkumná loď Le Suroit pod vedením, Ballardova přítele Jeana-Louise Michela propátrá určenou oblast mořského dna svou nově vyvinutou sonarovou aparaturou nazvanou SAR (Sonar acoustique remorqué), ve druhé fázi americká výzkumná loď Knorr provede pomocí Arga vizuální prověrku všech v úvahu připadajících objektů, které objevil SAR, z nichž - jak Ballard věřil - jeden musí být vrak Titaniku. Po jeho nalezení Argo a ANGUS, který Knorr též poveze, pořídí videovou a fotografickou dokumentaci.

V čase zbývajícím do zahájení expedice dr. Ballard a Jean-Louis Michel strávili stovky hodin nad konečným určením oblasti průzkumu. Shromáždili množství údajů o místě dávné katastrofy a vzali v úvahu i všechny pochybnosti o správnosti pozice Titaniku, kterou vypočítal jeho čtvrtý důstojník Boxhall. Nakonec vytyčili jako primární oblast prostor o rozloze jednoho sta čtverečných mil a v případě neúspěchu hodlali prozkoumat prostor dalších sto padesáti čtverečných mil, který se sice zčásti překrýval s původním, ale celkově byl situován víc na východ. První i druhá fáze expedice měly dohromady trvat pět týdnů.