Onu mrazivou neděli přijal telegrafista lodi po 9. hodině ranní od dalších lodí plujících do Severní Ameriky stejnou trasou asi šest varování před výskytem ledových hor. První depeše byla z parníku Caronia pro kap. Smitha, odpoledne druhá z lodi Baltic byla předána J. B. Ismayovi - generálnímu řediteli společnosti White Star Line. Ten si ji přečetl a beze slov ji dal do kapsy. Další zpráva byla hlášena onoho dne ve 21.40 z lodě Mesaba . Hlídky byly sice upozorněny na možné výskyty ledových polí, ale toho večera zahlédnuty nebyly. (Hlídky neměly dalekohledy!)
Byla krásná, jasná noc, absolutní bezvětří. Jediné, co mohlo trochu poukazovat na výskyt ledovců byla skutečnost, že teplota vody z 8 stupnů postupně klesla až na nulu a s teplotou vzduchu to nebylo o nic lepší. Titanic však ani nezpomalil, ani nezměnil směr. Plul rychlostí 22 uzly. Většina pasažérů odpočívala po večeři, cestující 2. a 3. třídy zpívali náboženské písně a nikoho z nich vůbec nenapadlo, že do pěti hodin bude loď na dně Atlantiku.
Neděle, 14. dubna - po 23. hodině
Asi ve 23.35 hlídka (R. R. Lee, F. Fleet) zahlédla 0,5 míle před lodí temný předmět. Fleet třikrát trhnul provazem zvonu a telefonoval na můstek. První důstojník Murdoch přikázal "docela vpravo" a "plnou parou vzad". Mělo se tedy stát to, že se záď začne podle kormidla stáčet doprava a příd tímpádem doleva. Nicméně manévrovatelnost lodi nebyla úplně nejlepší, protože parní turbína nebyla reverzibilní, střední šroub musel nejdříve zastavit a teprve potom nabrat zpáteční směr. To proces otáčení doleva zpomalilo. Nicméně, když se loď konečně začala stáčet doleva, zdálo se, že mine ledovec o vlas, Fleet vydechl úlevou - avšak předčasně.
Na palubu začaly padat kusy ledu a mezitím plovoucí hora ledu prořezávala do pravého boku trhlinu dlouhou 90 metrů. Loď zastavila. Důstojník William Murdoch nechal okamžitě zmapovat stav lodi a rozsah škod. Většině pasažérů připadala srážka jako pouhé ťuknutí, někteří nezpozorovali ani to.
Pánové Smith, Ismay a hlavní konstruktér lodi Thomas Andrews se sešli, aby se poradili. Andrews odhadoval, že Titanic se může na hladině udržet hodinu, maximálně dvě.
Ve 23.50 přijal telegrafista Phillips od důstojníka Boxhateho papírek s aktuálními souřadnicemi a začal vysílat tísňová volání: MGY (kód Titaniku) a následně CQD (i když v roce 1906 byl v Berlíně schválen tísňový signál SOS). Signál zachytila loď Carpathia , která byla od Titaniku vzdálena asi 4 hodiny plavby. Nicméně nabrala kurs k Titaniku, rychlost byla zvýšena ze 14 uzlů na 17. Další lodí, která zachytila tísňové volání byl Californian , který neodpovídal.